Malý spisovatelé

„ Mé jméno je Elisabeth Arden a vy má paní?" usmála se na mě bělovlasá žena, její hřejivý úsměv mě zarazil. Všichni se na mě dívali chladně a s odstupem, ale ona ne. Usmívala se mým směrem od ucha k uchu a její rudé oko zářilo jako drahokam. Stály jsme v mém pokoji, můj manžel mě sem hned poslal. Prý je nevhodné, abychom sdíleli jedno lože, i když už jsme manželé.
„ Jsem Rhiannon, Rhiannon van Goth." špitla jsem dost tiše a já uslyšela smích. Můj pohled byl zmatený, tenhle dům byl ponurý, ale ona z něj dělala slunné místo. Přišla mi jako květina v kruté vánici, nebo světlo ve tmě.
„ Rhiannon? To je moc dlouhé. Nemohla bych vám říkat Hian? Klidně mi můžete říkat Elis." to jak vyslovila moje jméno, zamrazilo mě to z toho. Znělo to tak krásně, jakoby mě měla ráda. Chytla jsem se za srdce, proč mi tak bušilo. Tohle se mi nikdy nestalo, cítila jsem se z toho nesvá.

------

„ Jste v pořádku, Hian?" ozval se ten sladký hlas . Automaticky jsem se otočila, ale teď jsem toho litovala. Jsem hloupá, hloupá naivní holčička. V mých očích byly slzy a z nosu mi tekla krev. Bolest mi nevadila, ale ten pocit bezmoci ano.
,, Bože. Takže je to vážně pravda." přihnala se ke mě a podala mi kapesník. Dala jsem si ho k nosu a zavřela oči. Z mých úst vyšlo tiché poděkování. Bylo mi o trochu lépe, protože její přítomnost byla můj balzám na duši.
,, Všechno bude v pořádku, máte tu mě." objala mě, byla jsem překvapená, ale poté jsem jí objala nazpět. Bylo to příjemné, jí jediné na mě záleželo.

------

Stála jsem před ní, dnes je mi sedmnáct a já jí chci říct své city. Já ji miluji, už dlouho a nedokážu to už před ní tajit. Zrudla jsem nad myšlenkou, že bych ji políbila. Bohyně na nebesích, Občas mám pocit, že tohle není normální, ale bohyně by mě tak nestvořila, kdyby nechtěla, ne? Někdy ten pocit nesnáším a proklínám se za to, ale někdy se cítím lépe. Můžu utéct a být šťastná se svou Elis.
,, Chtěla bych ti něco říct. Já... j-já tě miluji." řekla jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšela. Mé líce zčervenaly a já se začala bát. Přehnala jsem to. Bohyně, pomoz mi.
,, Hian..." vydechla a přišla ke mě blíž. Snažila jsem se splynout s okolím. To co udělala mě překvapilo, ona mě políbila. Chvíli jsem stála jako kámen, ale později jí polibek oplatila. Měla jemné rty a chutnaly jako maliny. V mém břiše se rozlétl roj motýlku a mé tváře nabíraly rudý odstín.
„ Já vás také." vyšlo z jejích rtů a dívala se mi do očí. V jejích očích byla něha. Nikdy jsem ji v očích mého manžela neviděla. Líbilo se mi to a snad poprvé jsem si přišla jsem si cenná.

-----

„ Co jsi viděla?" Ptala jsem se jí, věštila naši budoucnost a já byla prostě zvědavá. Jemně se usmála, jak to dělávala, když se mi omlouvala.
,, Promiň Hian." zašeptala a já ji chytila za ruku. Občas se stávalo, že Elis nemohla vidět nic a to jí štvalo. Cítila se potom bezmocně, ale já tu teď byla pro ni. Vždy tu pro mě byla, tak tu budu i já pro ni.
,, Neboj, budu s tebou navždy." ujistila jsem ji. Usmála se a já se nad ní rozplývala. Je tak roztomilá.
,, Slibuješ.?" Zamrkala a pohladila mou ruku palcem.
,, Slibuji." Kývla jsem a přitáhla do pevného objetí.

-----

„ Bojíš se zítřka?" zeptala jsem se a ona ke mě vzhlédla. Dala mi ruku na tvář, i tak malý dotyk mnou projel jako blesk. Zase na sobě měla ten nádherný úsměv.
„ Ne, společně to zvládneme." jemně mě políbila a já zrudla. I když je to několik let, pořád se cítím nesvá a stydím se. Zasmála se a udělala to znova a znova. Mé tváře čím dál víc rudly a ona se mi smála.
„ Společně uvidíme celý svět." chytla mou ruku a společně jsme se dívali na poslední západ v starém světě. Za chvíli budeme volní, všichni. Těším se na ten den.

------

Ozvalo se několik, za sebou jdoucích ran. Nervózně jsem se otočila a uviděla Elis stát, ovšem po chvíli spadla. Zpanikařili jsem a drala se cestu k ní. Chvíli to trvalo a o to víc mě to znervózňovalo. Když jsem ji viděla, jak tam ležela a lapá po dechu, nremohl. Z jejích rtů se valí krev a lesk jejího oka vyhasíná.
,, OPOVAŽ SE UMŘÍT! ZAKAZUJI TI TO!" křičela jsem na ní a sundala si kabát, snažila jsem se jí to obvázat, ale nešlo to. Ne, ne, ne. V mých očích byly slzy a mé ruce se třepali. Už zase. Ne, prosím. Nesmí umřít, ona ne. Omluvně se usmála a dala mi ruku na tvář.
,, Hian... Miluji t-." Nedořekla to a zavírala oči. Chytla jsem její tváře a kousla se do jazyka, nesmí se dostat do bezvědomí, ne. Nesmí!
,, Ne, ne, ne, ne! Elis, otevři oči, neusínej." Štípla jsem jí do tváře a ono nic. Žádné bolestné au, nebo nadávky. Zarazila jsem se a zatřepala s jejími rameny. Žádná reakce, ani se nepohnula.
„ Elis, vzbuď se. Miluji tě, ale musíš se vzbudit. Otevři svoje karmínové oči, ukaž mi tvůj krásný úsměv!" snažila jsem se jí vzbudit, nebo z ní dostat nějakou reakci. Polibky na krk, kousnutí, štípnutí. Nic nefungovalo. Proč? To snad není možné. Nemůže být mrtvá, já... Slíbila jsem ti že spolu zůstaneme navždy, ne? Nesmíš mě opustit, prosím.
Dala jsem si hlavu na její hrudník, neslyším její srdce. Po tvářích mi klouzaly slané slzy a já se cítila prázdně. Jakoby polovina mě zemřela s ní. Zaječela jsem a držela se jejího těla. Z mých úst vycházelo její jméno a má mysl nemohla přestat myslet nad ničím jiným než nad ní. Bohyně, proč? Našla jsem někoho, koho miluji a ty mi jej musíš vyrvat z náručí. Proč? Proč nemůžu zemřít já a ne ti, které miluji.
Nevím jak dlouho jsem se jí držela, ale chytla mě cizí ruka. Otočila jsem se a začala se bránit. Nesmím ji opustit. Ne teď, aspoň pohřbít ji musím. Aspoň tohle. Někdo si mě přehodil přes rameno a já kopala, škrábala a ječela. Snažila jsem se dostat na zem a znova se přiblížit k Elis.
,, Hian... Je mrtvá. Musíme jít, musíme žít." Ten hlas jsem poznala hned, Cizinec. Jeho slova mě zmrazila. Takže ona je opravdu mrtvá, už nikdy neuvidím její úsměv. Nepolíbím na jemné rty a nebudu poslouchat její krásný zpěv. Tohle mě znova dohnalo k slzám a já se hroutila. Prosila bohy, aby mi ji vrátili.
„ Bude to dobré, bude..." snažil se mě utišit, ale já ho nevnímala, nemohla jsem myslet na nic jiného. Na můj poslední pohled na ni, její mrtvé oči, které postrádaly jiskru a tváře od krve. V břiše díra a její úsměv, omlouvajíc se mi. Promiň mi to, promiň. Nedokázala jsem ochránit jednu z nejcennějších věcích v mém životě. Promiň mi to Elisabeth.

( Doufám že se vám to bude líbit. Je to poprvé co dělám nějaký větší projekt a proto se omlouvám za horší kvalitu.
Jen abych dodala, aby to dávalo smysl. Hlavní hrdince se zdá sen o své mrtvé přítelkyni -Piková Dáma)